| Hlavní stránka | Kniha návštěv | Seznam rubrik | Rozšířené hledání |
Vyberte si prosím

Sesterský web
sesterský web Lomy Amerika

Naměřili nám

Lidé v Jihlavském podzemí
Prvními lidmi, kteří pravidelně denně sestupovali do podzemí, byli havíři, jenž chodby razili. Můžeme mít za to, že to byli právě oni, neboť ražba chodeb byla provedena tak dokonale, že nikdo jiný nepřicházel v úvahu. Zpočátku sice rozšiřovali sklepní prostory pod celý dům náhodně najmutí nádeníci, ale koncem 13. a počátkem 14. Století těžba stříbra v okolí města začala upadat, neboť nejbohatší žíly byly již vytěženy. Nastalo první masovější propouštění horníků, zatím jenom v menším rozsahu. Tito lidé, když přišli o práci v dolech, byli najímáni měšťany, takže přebírali ražbu pod centrem města do svých rukou. 5. a 6. srpna 1328 došlo na Jihlavsku k silnému zemětřesení, jenž poškodilo mnoho dolů v okolí města. Kverkové (těžařští podnikatelé), kteří neměli peníze na obnovení těžby, byli nuceni své doly uzavřít a horníky propustit. Tohoto stavu využili bohatí měšťané, kteří je zaměstnali na ražbě podzemních skladovacích prostor. Začalo vznikat zárodečné podzemí.

Jak vypadala práce a život tehdejších havířů? Rubaři pracovali na tři směny, trvající 8 hodin. Z toho se 7 hodin pracovalo a hodinu byla přestávka. Ranní směna začínalo ve 4 hodiny ráno, odpolední ve 12 hodin a noční ve 20 hodin. Pracovalo se pět dnů v týdnu, v sobotu se pořádaly jakési schůze všeho horního lidu, při nichž byli dělníci vypláceni, někteří propouštěni a jiní naopak přijímáni. Havíři chodili oblečeni v hrubých kalhotách a halenách s kapucí, u pasu nosili vzadu umístěnou zástěru z kůže, aby nedocházelo k prodření kalhot o ostré hrany horniny. Obuti byli v pevných kožených botách. V podzemí si svítili loučemi nebo hliněnými kahany, v nichž se pálil olej, případně hovězí lůj. Ke stírání potu měli dřívka, zvaná šavle.

Měkčí hornina byla dobývána kopáčem nebo špičákem, a to nejprve v části u stropu. Postupovalo se směrem k podlaze. Pokud byla hornina tvrdá, měkčila se ohněm. Na čelbu byla narovnána hranice dříví, ta se omazala jílem a odspoda zapálila. Když se hornina rozžhavila do běla, polévali ji havíři vodou, do níž byl přimíchán ocet. Skála popukala a do pukliny horník přiložil želízko, které držel za násadku v levé ruce a pravou do něho tloukl mlátkem. Tímto způsobem se postupně uvolňoval jeden úlomek skály za druhým. Podle dobových zpráv touto technologií vytěžil jeden rubač za směnu 2,5cm délky chodby.

Práce to byla velice zdlouhavá a namáhavá. Při měkčení horniny docházelo k úniku jedovatých zplodin a vlhko. Toto vše způsobovalo, že tito lidé trpěli mnoha chorobami, někdy docházelo k závalům,nebo havíře zabil odlomený kus kamene Havíři se proto nedožívali vysokého věku a umírali již ve 32 - 35 letech. Proto se nelze divit líčení kronikářů z důlních měst, kteří píší o havířských rodinách, v nichž bylo možno nalézt ženy, postupně provdané za sedm mužů, když předchozí manželé při svém těžkém povolání přišli o život.

Chodby ovšem ve formě zárodečného podzemí dlouho nezůstaly. Tak, jak docházelo k rozvoji řemesel, narůstala potřeba skladovacích prostor. Proto byly stávající chodby prohlubovány a zároveň raženy nové odbočky. Do chodeb tehdy pravidelně docházeli řemeslničtí mistři kontrolovat stav a množství zboží, které tam ukládali jejich tovaryši a pomocníci. Bylo tehdy dost lidí, kteří se běžně, skoro denně v podzemí pohybovali. A jaké zboží bylo v podzemí ukládáno? Tak především pivo. V Jihlavě bylo 123 měšťanů, kteří měli várečné právo. Byly zde čtyři pivovary, v nichž se tito měšťané střídali, takže každý z nich musel za jediný den navařit zásobu piva na celý měsíc. Pivo potom nechával vyzrávat a uležet v podzemí, pod svým domem, kde jej rovněž skladoval. Dokazují nám to přitesané kamenné zárubně vchodů, které měly usnadnit vyskladnění velkých pivních sudů. V Alfě to bylo např. pod domy č 14. a 15. Ale v podzemí se skladovaly i potraviny, jak nám dodnes dokazují staré nádoby se zbytky obilovin, luštěnin a medu, nalézané v zazděných a dávno zapomenutých částech podzemí, občas dočasně otevřených při ražbě kolektorů. Ve výklencích a rozrážkách byly na policích podél stěn skladovány i různé řemeslnické výrobky všech možných druhů.

Ale chodby sloužily lidem i jako úkryty v časech nebezpečí ohrožení života. Především to bylo za válek. Jen v 15 stol byla Jihlava 5x obléhána nepřátelským vojskem, ať již husitským nebo poděbradským. Tehdy se lidé, jenž nebyli schopni bránit město na hradbách, ukrývali v podzemí. Rovněž obránci ve chvílích přestávek mezi boji a při vystřídání, hledali nerušený odpočinek v chodbách. Rovněž za zničujících požárů poskytly chodby lidem azyl. Ženy, děti, starci a nemocní se před žárem ohně ukryli v podzemí, kam přenesli i svůj majetek, ošacení a snadno přenosné součásti vybavení bytu.

Takto byly chodby využívány až do třicetileté války. Když 13. března 1645 obsadili Jihlavu Švédové, začali ji přebudovávat na městskou vojenskou pevnost barokního typu, s hvězdicovými valy. V Topografickém popisu Markrabství moravského od Schwoye je psáno: "Švédové obsadili v roce 1645 město, obehnali je valy s rohovými baštami a zřídili kasematy. Učinili tak z Jihlavy řádnou pevnost dle tehdejšího způsobu." Obdobně se o tom zmiňuje i Sterly Stovky mužů,žen i dětí zahynuly na nucených opevňovacích pracích,mezi nimiž hloubení kasemat v tvrdé hornině si vyžádalo zvláště značný počet lidských obětí. Těmito kasematy bylo umožněno podzemní spojení vojenských útvarů mezi jednotlivými baštami a valy. V přebudovávání podzemí v součást městské vojenské pevnosti bylo nadále pokračováno i po skončení třicetileté války. Tehdy docházelo i ke zpevňování erozí nerušených stěn a některých chodeb. Až do sanace podzemí pro toto tvrzení existoval důkaz Zpod radnice vede totiž kolmo k jejímu průčelí chodba v hloubce 3-4m, končící v polovině náměstí. Před jejím zakončením odbočuje vpravo jiná chodba, vedoucí k morovému sloupu. Ta byla místy zpevňována cihlovými klenutými pásy, z nichž na jednom byl vytesán letopočet 1655.

V tomto období, kdy chodby byly součástí fortifikačního obranného systému, bylo zboží skladováno pouze v některých výklencích a rozrážkách blízko vstupů, ostatní chodby zůstávaly prázdné. Byly však stále procházeny a kontrolovány kompetentními lidmi, kteří znali celý jejich průběh a starali se o jejich bezvadný stav. Dělníci, kteří prováděli případné opravy vypadaných stěn, byli na místo voděni nejkratší cestou tak, aby se sami ne dokázali v chodbách orientovat Jejich rozsah a lokalizace byl totiž v té době přísně utajován.

Koncem 18. stol, přesněji řečeno roku 1783, císař Josef II zrušil městskou vojenskou pevnost, neboť byla již vývojem způsobu vedení válek překonána. Tím se přestalo počítat s podzemím jako s koridory pro přesuny vojsk. V této době se zde přestalo i skladovat zboží, neboť vznikla potřeba rychlé manipulace a snadného přístupu k tovaru, což podzemí neumožňovalo. A tak jen pod velkými hotely a hostinci bylo nadále v podzemí ukládáno pivo a víno. V domech, kde bylo více nájemníků, sloužily části chodeb blízko vstupů k ukládání paliva v zimních měsících a k chlazení potravin v letních vedrech. Jinak byly chodby opuštěny a přestaly být udržovány. Některá místa, kde se původně voda uměle odčerpávala na povrch, byla brzy zatopena a tyto úseky rychle chátraly.

V 19 stol lidé naprosto ztratili zájem o podzemí, k jeho dalšímu osudu byli lhostejní a převážně působili jeho devastaci. Rokem 1815 začaly v Jihlavě vyrůstat manufaktury a továrny, které si žádaly větší počet pracovních sil. To mělo za důsledek příliv venkovského obyvatelstva do města. Aby měli kde bydlet, byly přistavovány další patra na stávající domy, nebo stavěny nové v prolukách a dvorních traktech. Páni domácí nechtěli aby se jim stavby zbytečně prodražovaly, a tak nechali stavební odpad navážet do podzemních chodeb. Zde byl rovněž sypán domovní odpad, jako popel, střepy a kuchyňské zbytky. Další chodby byly potom při kopání šachet pro plynovody roku 1871 a vodovody roku 1886 zasuty.

Začátkem roku 1869 přibyl do Jihlavy vyměřovací oddíl železnice Společnosti severozápadní dráhy a město se tak stalo důležitou etapní stanicí. V dubnu 1970 vlastní stavba započala. Pracovalo zde tisíce lidí, neboť mechanizace v té době nebyla téměř žádná. Tito lidé sice bydleli za městem v provizorních táborech, ale ve městě se neustále objevovali, hlavně po večerech Jelikož tito lidé měli uvolněnou morálku, stávalo se často že podzemními chodbami pronikali do sklepů domů, které vykrádali. Aby tomu měšťané zamezili, stavěli v chodbách zazdívky, čímž ucelený labyrint rozdělili do množství lokálních okruhů. Zazdívkami a zasypáváním chodeb došlo k porušení odtokových žlabů, jenž byly ucpány a chodby se pomalu začaly plnit vodou.

Jedinými lidmi, kteří v 19 stol měli o podzemní chodby opravdový zájem, byli hledači pokladů. V různých dobách totiž ukládali měšťané za válečného nebezpečí svůj majetek do podzemí, a nezřídka se stávalo, že poklad v hlubinách zůstal, neboť majitel se nedožil konce války. Jihlavský archiv chová množství rukopisných pověstí o takovýchto pokladech, a tak se někteří lidé, věřící ve snadné zbohatnutí, vydali do chodeb poklady hledat. Nemáme však žádné zprávy o tom, že by se někomu podařilo poklad najít.

Ve 20. stol neblahé zásahy do podzemí, popisované výše, nadále pokračovaly. Zda se za 1. světové války ukrývali v podzemí vojenští zběhové není známo ví se pouze, že takto bylo využívána štola Eintfalt s Albrechtskou šachtou u hráze rybníka. Trpaslík za Hybrálcem V meziválečném období za 1 republiky nastal v zájmu o podzemní chodby mezi lidmi obrat Mnozí nájemníci domů pronikali do chodeb, aby se dozvěděli, kam vedou. Část podzemí dokonce začala poprvé v historii sloužit turistickému ruchu, jak nám dokazují dvě knihy z té doby. Bohumil Bradáč napsal roku 1927 do knihy Jihlava kulturně historický a místopisný průvodce toto: "Ze dvora bývalé kolejní budovy (dnes knihovna) dostaneme se do podzemních sklepení, k nimž připojují se chodby ve skále tesané. Zvědavce uvede do nich ve volné chvíli na požádání kostelník. Další kniha Jihlava, město a okolí z roku 1933 uvádí: "I bludiště sklepení a podzemních chodeb pod náměstím a přilehlými ulicemi jest památkou na doby hornické. Sklepy jsou dvou až tříposchoďové a nejhlubší patra jsou tesána přímo do skály. Část sklepů je přístup na z radnice na přihlášku u vrátného. Ale celkový rozsah podzemí tehdy nebyl znám, neboť za středověku ani z pozdějších dob se nedochoval žádný plán chodeb. Za první republiky jej sice sestavoval tehdejší městský stavitel, který více než stokrát sestoupil do podzemí, ale ve válečných letech se plán, který byl již téměř dokončen ztratil. Po celé období první republiky suché úseky jihlavského podzemí využívali majitelé domů k praktickým účelům, nejvíce k uložení zásob vína a potravin.

V roce 1956 došlo k uvolnění mezinárodního napětí. Koncem srpna Alois Šimka napsal do tehdejší Jiskry:" Četné výpravy turistů si během letošní oživené turistické sezóny přály shlédnout alespoň část podzemních chodeb, ale letos jim nebylo možno ještě vyhovět. Kulturní odbor MěNV se však vážně zajímá možností rekonstrukce zpřístupnění alespoň části podzemí a tak snad již v příštím roce bude možné uspokojit zvědavost návštěvníků. Přes zimní období k tomu skutečně došlo. Chodby byly vyčištěny, odvodněny, vybouraná místa a špatná schodiště opraveny a na celém kilometru podzemních chodeb bylo nataženo vedení elektrického osvětlení. A tak 1 května 1957,jako součást oslav Svátku práce došlo k slavnostnímu otevření tohoto prohlídkového okruhu, kam se vstupovalo stejně jako dnes budovou knihovny. A jak prohlídka podzemí tehdy vypadala? Tehdy se do chodeb sestupovalo přímo z průjezdu Městské knihovny, takže se po bočním schodišti, kde se dnes skladuje veškerý nepořádek, obcházela místnost nynější pokladny. Po prohlídce vstupních prostor návštěvníci sestoupili jako nyní po ve skále tesaném schodišti do třetího patra Zde absolvovali procházkový okruh Svítící chodbou ke Švédské únikové chodbě a odtud pod schody do místnosti H10. Po těch se však nevystupovalo, neboť schody byly ještě před výklenkem, v němž jsou dnes středověké nádoby, opatřeny zazdívkou. Tady návštěvníci zamířili do Jeskyňky, odtud trasa pokračovala dnes obetonovanou a nepřístupnou částí k pozemním studnám. Odtud se chodilo pod dnešní spořitelnu, tehdy ovšem sekretariát KSČ. Odtud vedla kolmo na náměstí chodba pod morový sloup, kde návštěvníci vystoupili po schodišti na povrch. Roku 1965 se však z bezpečnostních důvodů musela chodba k morovému sloupu uzavřít a podzemí se potom opouštělo po schodišti od dnešní malé studny přes uhelnu. Prohlídky po takto zpřístupněné trase probíhaly plných dvanáct let. V roce 1961 byla dokonce v podzemí vydaná brožurka z pera Karla Poláka, opatřená šesti fotografiemi z chodeb.

Ale kdo podzemí navštěvoval nejčastěji? Byly to různé party a partičky kluků, kteří v temnotách klikatících se podzemních chodeb nalézali dobrodružství a romantiku. Takto na své cesty do podzemí ve dvacátých letech vzpomíná V. T.: "My, kteří jsme slyšeli o těchto chodbách vyprávět ve škole a od svých rodičů, konali jsme jako zvědaví kluci výpravy pod Masarykovo náměstí a stalo se nám, že jsme se dostali někdy hodně daleko, jindy zase jsme museli zpět, neboť část chodeb byla zasypána, anebo jsme narazili na sklepy obytných domů, jejichž dveře z latěk a visací zámek nám nedovolovaly pokračovat ve výzkumné cestě. " Další vzpomínky jsou od A. Š.,který se svými kamarády navštěvoval podzemí ve 2. pol. 30tých let "Již jako malého kluka vábilo a přitahovalo mě jihlavské podzemí, které dětská mysl dokázala obestřít záhadou a tajemstvím. S hloučkem spolužáků jsem konal časté výpravy, jejichž konečným cílem bylo objevení stříbrného pokladu, který zde podle pověsti ukryli měšťané před Švédy. Taková výprava, to bylo velké dobrodružství. Nejprve jsme si museli ušetřit na baterky a dýky, abychom se mohli bránit, kdyby nás přepadl duch strašlivého plukovníka Osterlinga. Příchod do podzemí nehlídal sice žádný Cheron, jen hubatá domovnice, ale to stačilo, abychom s duší stisknutou strachem po špičkách vstupovali do úctyhodného měšťanského domu na náměstí. Poklad jsme nenašli nikdy, ale to nás neodrazovalo od dalších výprav. Pečlivě jsme si na papír zaznamenávali nově objevené chodby a věřili, že se každým dnem blížíme k cíli." Další člověk, který vyprávěl o tom, jak v klukovském věku podnikal výpravy do podzemí, nyní bydlí ve Varnsdorfu a v roce 94 navštívil Starý okruh. Vyprávěl asi toto: "Na počátku války jsem s rodiči bydlel na Komenského ulici č. 29 a s kluky z domu jsme skoro denně navštěvovali chodby. I když chodby v této části města nebyly zvláště moc členité, ani rozlehlé, (dnešní okruhy Rychta a Divadlo měří 775m spojovací chodba na Grand ještě neexistovala), hráli jsme zde na schovávanou, honěnou a další hry. Když jsme později nalezli vstup do sklepa domu, který sloužil jako klub sudeťáků, dělali jsme jim tam různé naschvály a hráli si tak na odboj. Dodnes vzpomínám na hluk, násobený ozvěnou, který v chodbách způsobovaly po povrchu jedoucí tramvaje, jak jsme tehdy říkali - koráby pouště." Posledním vzpomínkovým vyprávěním jsme se dostali do období války. V roce 1941 došlo k přebudování části podzemí na protiletecké kryty. Využívána takto byla hlavně první patra, ve druhých potom pouze sporadicky. Dodnes existuje tehdy zřízený kryt v okruhu Lověna, Radniční sklípky a pod kostelem sv. Ignáce v bývalých kryptách, odkud byly kosterní pozůstatky převezeny pod kostel sv. Jakuba do kostnice. Tehdy byla provedena zazdívka v chodbě do krypt ze Starého okruhu, kde je dnes umístěna expozice s nerosty. Koncem války potom sloužily chodby Němcům, jako úkryty před postupující Sovětskou armádou. Ještě dávno po odsunu Němců byly v chodbách nalézány helmy, plynové masky i pistole.

První snaha o poválečné znovuzpřístupnění podzemí pro širokou veřejnost sahá do roku 1947. V Jiskře z 27. července je psáno: "Do Jihlavy se ke konci školního roku sjelo hodně žactva z venkovských škol i různých měst a prohlíželo si památky. A tu, milí představitelé města, nemohli by si hosté Jihlavy prohlédnout i podzemní chodby za nějaký poplatek, který by byl u vchodu vybírán? Víte, jakou by měli radost z toho, a byli by překvapeni tím, kdyby vešli do těchto chodeb třeba radnicí a vyšli z nich v budově divadla? Dovedete si představit, kolik takových zvědavců by se našlo? Je však třeba tyto chodby upravit a zpřístupnit. Letos se již samozřejmě s touto věcí nic dělat nedá ---"

A nedělalo se nic dalších deset let. V únoru přišel komunistický puč a po něm studená válka, za níž nikdo z kompetentních činitelů neměl zájem o to chodby ukazovat veřejnosti. Co kdyby si je prohlédl špión, nebo dokonce nepřítel, jehož tehdy viděli všude. Vždyť s chodbami se počítalo jako s protileteckými a protiatomovými úkryty pro obyvatelstvo až armáda začne šířit socialismus na Západ a ten se bude bránit. Proto se chodby tajily a nepovolené vniknutí bylo trestáno.


Související články:
Pověsti Jihlavského podzemí (20.10.2007)
Sanace aneb muselo to být? (20.10.2007)
Trochu geologie neuškodí (20.10.2007)
Město Jihlava a jeho podzemí (12.02.2004)

( Celý článek! | Autor: Jan Žák | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek )
Vydáno dne 20. 10. 2007 (1399 přečtení)
Tento server byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému.