 Vyberte si prosím |
|
| Sesterský web |
|
|
Město Jihlava a jeho podzemí
Pod celou středověkou zástavbou města Jihlavy se rozprostírá rozsáhlá
síť podzemních chodeb, výklenků, slepých větví a na některých místech
rozšířených prostor tvořících, místnosti i celé sály. Tyto chodby se z pod domů
stáčí i pod ulicemi a náměstí, mnohonásobně se větví a dělí i lomí, takže nezvalý
návštěvník zde může snadno zabloudit.
Celá síť chodeb je 25 km dlouhá, o celkové ploše 50000 metrů
čtverečních. Kdy si, před zavážením chodeb stavebním odpadem a před zahájením
zpevňovacích prací byla délka chodeb patrně větší,některé starší prameny
uvádí až 56 kilometrů chodeb.
Též jejich plocha musela v té době být podstatně větší. Jihlava by se
tak řadila za Znojmo na druhé místo v rozsahu podzemního labyrintu. Délka chodeb
není všude stejná, kolísá od pár metrů až po dvousetmetrovou spojovací chodbu.
Původně byly chodby široké dva až dva a půl metru, vysoké 1,8m - 2,6m Při
sanačních pracích se ovšem profil chodeb snížil, někde až na polovinu. Podzemní
prostory byly odvětrávány ventilačními komíny, které byly tří různých typů.
Buď byly čtvercové, velké, cihlami obezděné,nebo malé ,cihlami neobezděné.
Třetím typem byly ventilační 20 cm široké kruhové komíny. Všechny tyto typy
ventilačních komínů lze spatřit v obou okruzích, zpřístupněných pro veřejnost.
Na po vrchu byly ventilační komíny kryty kamennou čtvercovou dlaždicí, nebo kulatou
vypouklou deskou, vždy však širokou 60 cm. Tyto desky byly zasazeny do dlažby
náměstí a ulic Uprostřed nich byl kruhový otvor, z bezpečnostních důvodů
překrytý křížovým nebo hvězdicovým želízkem Poslední takovéto krycí dlaždice
můžeme spatřit na Masarykově náměstí před bývalou kavárnou Passage, na
Jakubském náměstí a v ulicích Kosmákova a Mrštíkova Ostatní krycí dlaždice byly
při předláždění ulic a náměstí odstraněny a většina ventilačních komínů
byla zasypána štěrkem nebo zalita asfaltem.
Tím v chodbách došlo k přerušení cirkulace vzduchu, což mělo za
následek změnu klimatických podmínek podzemí. Na mnoha místech začala stoupat
vzdušná vlhkost, dosahující zde nyní 95 %, rovněž teploty se změnily, nyní
kolísají v zimě i v létě od 8 oC do 12 oC. V některých chodbách se začaly
hromadit plyny Chodby byly původně dlážděny cihlami nebo podlahu tvořila dusaná
mazná hlína.
Pod takovouto starou podlahou vedl původní odtokový žlab, po stranách
zpevněný i překrytý plochými kameny. Těmito žlaby odtékala veškerá voda z
pozemních prostor, ať již vysrážená na stěnách chodeb, nateklá za dešťů
ventilačními komíny, nebo pocházející z podzemních studní a reservoárů.
Odtokové žlaby ústily do tzv. kanalizačních chodeb, jež jsou široké 60-70 cm a
vysoké 1 - 1,7m. Ty tvořily jakousi dobovou kanalizaci, ovšem ne na odtok splašků,
čemuž slouží dnes. Chodby tohoto typu ústily, do hradebních příkopů, kde bylo
jejich vyústění opatřeno dubovým šoupětem, jež bylo možno v případě obležení
města zcela uzavřít. Poslední z těchto šoupat se dochovalo až do roku 1951, kdy
bylo zničeno při výstavbě Znojemského mostu přes údolí Koželužského potoka Tyto
kanalizační chodby plní na mnoha místech svoji funkci dodnes, štoly jsou pouze
zpevněny a napojeny na novodobou kanalizaci.
V chodbách třetího patra odtokové žlaby chyběly, voda zde stékala
volně po podlaze na nejnižší místo, kde byly vyhloubeny vsakovací jámy. V nich se
voda shromažďovala a samovolně prosakovala z chodeb po skalních puklinách.
Stěny průchozích chodeb byly na místech, kde erozí narušená hornina
hrozila sesuvy, zpevněny cihlovými pásy. Ke zpevnění došlo pravděpodobně ve druhé
polovině 17 stol, jak nám o tom svědčí letopočet 1655, vytesaný do cihlového pásu
v chodbě, směřující od radnice k morovému sloupu Bohužel, dnes již nápis spatřit
nelze, neboť byl koncem 60 let zničen při sanačních pracích. Staré cihly, jimiž
bylo zpevnění provedeno, mají poněkud jiné rozměry, než ty dnešní Měří 32xl6x6
cm, čili jsou takové nízké a ploché a velice tvrdé.
Třetím typem chodeb jihlavského historického podzemí jsou tzv. chodby
únikové, jimiž bylo možno při obležení Jihlavy nepřátelskými vojsky opustit
město, neboť ústily až daleko za hradebními příkopy. Vedly kdysi na všechny
světové strany, ale do dneška je možno projít po celé délce pouze pět takovýchto
chodeb. Z nich nejznámější je tzv. Švédská úniková chodba, vedoucí na Heulos ze
zpřístupněného Starého okruhu.
Na mnoha místech podzemí lze dojít k podzemním středověkým studním,
jež byly hloubeny jednak vedle vstupního schodiště, kde tvořily jakousi vodní
kapličku, nebo ve výklencích, odbočujících z hlavních chodeb Nad takovýmto typem
studní byla vyražena šachta až do sklepních prostor, kde byl umístěn vrátek
s okovem. Jiné studny byly hloubeny uprostřed podlahy chodby, takže zároveň
sloužily jako nepříjemná past na případného nezvaného návštěvníka podzemí.
Studní lze pod městem napočítat 221.
Dnes je voda z těchto studní, mající stabilní teplotu 5oC, sice
křišťálově průzračná, obsahuje však vysoké procento dusičnanů. Také je
nasycena množstvím minerálních solí, takže je k pití nevhodná. V období 1.
republiky soukromá sodovkárna v ulici U mincovny brala ještě tuto vodu na výrobu
limonád právě z jedné takové studny v podzemí.
Množství podzemních studní bylo v průběhu 19 a 20 stol zasypáno a jak
se při sanaci podzemí zjistilo, jsou tyto studny pokladnicemi středověké keramiky.
Do podzemních prostor je možné sestoupit z domovních sklepů většiny
budov v historickém jádru města. Prohloubené sklepní prostory, nacházející se 2
až 4m pod zemí, tvoří první patro, z něhož vede schodiště do druhého patra v
hloubce 5 - 7m, pod některými významnými měšťanskými domy a paláci je v hloubce
10 - 14m raženo i patro třetí, někde i čtvrté. Nejhlubší patra však zpravidla
bývají zatopena vodou. A jak hluboko pod povrch chodby dosahují v nejnižším místě?
Je to 22m pod povrchem. Naprosto přesný původní rozsah podzemního labyrintu není
znám, ve středověku žádné plány zhotoveny nebyly, a pokud ano, tak se nedochovaly
do našich časů. Rovněž ani jeden z 66. jihlavských kronikářů o rozsahu a
lokalizaci chodeb nepsal. 0 první souborný plán celého podzemního bludiště se
pokusil v předválečném období jeden jihlavský německý stavitel, jenž
nesčíslněkrát sestoupil do podzemních prostor a podrobně je zmapoval. Za války,
nebo těsně po ní, byl však již skoro dokončený soubor plánů beznadějně ztracen.
Po válce nebylo jihlavské podzemí nijak plánovitě zkoumáno a na mnohé propojení
jednotlivých úseků náhodně přicházeli mladí kluci z různých part, hledající v
podzemí romantiku a dobrodružství. Teprve v roce 1964, při přípravě sanace, bylo
podzemí přesně změřeno a zmapováno brněnskými kartografy, pod vedením E. Myšky.
Tento soubor plánů v měřítku 1:1000 a 1:200 se stal základem dalších
zaměřovacích prací v 70tých a 80tých letech.
Mnohý návštěvník jihlavského historického podzemí si jistě položí
otázku, proč vlastně toto dílo vzniklo, jaký důvod vedl naše předky k tak
nákladnému a pracnému dílu? Pokusme se tedy na tuto otázku odpovědět...
Jihlavští historikové se dlouho domnívali, že podzemní chodby jsou
zbytky starých dolů na stříbro. Tyto názory mají svůj podklad v zápisech v
městských knihách z 16 století. Zde je uvedeno, že rudné štoly byly hnány až pod
město. Například u letopočtu 1528 je napsáno, že Vincenc Schlegel, usedlík v
Jihlavě, razil jámu s chodbou, která vedla pod klášterem sv. Kříže do města. Roku
1540 zase vedl štolu proti dominikánskému komplexu J. Štefl, a za bývalým
Studentským mlýnem kutal v těsné blízkosti města v letech 1540-1542 Ondřej Slávek.
Ovšem při geologickém průzkumu podzemí v 1 polovině 60tých let bylo
zjištěno, že rulový ostroh, na němž je historické jádro města postaveno,
neobsahuje ani zlomek stříbronosných rud. Těžko by tehdejší horníci, kteří
dokázali pomocí proutku nalézt i dva centimetry silnou rudnou žílu, provozovali
těžké a zajisté nákladné dílo, aniž by měli jakoukoliv naději na
sebenepatrnější výtěžek.
Také poloha podzemních chodeb se dismetrálně odlišuje od tvaru
klasických štol. Tyto byly daleko užší, nižší a různě křivolaké, podle tvaru a
směru rudné žíly. Rozhodně nikdy nebyly zpevňovány cihlovými pásy, vždycky v
nich bývala použita výdřeva. Na druhé straně je však pravdou, že podzemí nemohl
nikdo jiný než havíři vyhloubit. Chodby jsou vyrubány velice dokonalou a odborně
vedenou technikou, takže vše svědčí pro havíře, kteří velmi často zůstávali z
různých důvodů bez práce a mohli být měšťany využiti k hloubení podzemních
chodeb pod Jihlavou.
Jiní staří historikové zase tvrdili, že podzemní prostory byly raženy
pro vojenské účely. Avšak nikde ve starých záznamech není ani zmínky o tom, že by
vojsko bylo prostory nějak využívalo. Vyjímku tvoří pouze období Švédské okupace
Jihlavy v letech 1645 - 1647 za třicetileté války. Je však skutečností, že v
případě válečného ohrožení nebo obležení města využívalo podzemní chodby
civilní obyvatelstvo. Měšťané mohli chodbami libovolně procházet z domu do domu, i
když město oblehateli odstřelováno z děl. Přenesli tak veškerý městský život z
povrchu pod zem. Proto možná chodby tvoří tak rozsáhlou síť pod celým
středověkým jádrem města, se vstupy do každého význačnějšího měšťanského
domu.
Podívejme se nyní do historie a pokusme se zrekonstruovat staré události
středověké stavební parcely, zvané městiště, bývaly velice úzké. Dosahovaly
šířky od pěti do deseti metrů. Dům, který na takovéto parcele vyrostl, měl nouzi
o prostory. Zabíral totiž pouze přední část městiště, zadní tvořily dvory se
stájemi pro hospodářské zvířectvo a kolnami pro povozy. V přízemí domu byla
boční síň, sloužící jako řemeslnická dílna, nebo kupecký krám a zadní komora,
využívaná coby výměnek nebo obydlí chudších nájemníků. Domy tehdy byly pouze
jednopatrové, patro obýval majitel domu i s čeledí. Když došlo k zaklenutí
průjezdního dvora, vznikl v přízemí tzv. "mazhaus", v němž se čepovalo
pivo. Nad ním vznikla další obytná místnost, sloužící k pronájmu, neboť lidí ve
městě přibývalo a volná stavební půda uvnitř hradeb byla vzácná a tudíž
drahá.
Z tohoto nástinu vyplývá, že majitel domu, ať již kupec nebo
řemeslník, musel skladovat své zboží v nevelké sklepní místnosti, nalézající se
pod boční síní. Ale s rozvojem řemesel a obchodu požadavky na skladovací plochu
stoupaly. Proto si majitelé domů nechali prohlubovat stávající sklepy směrem pod
mazhaus, z něhož potom vedlo do sklepních prostor nové schodiště Tím přestala být
využívána šachta se schodištěm do sklepa, umístěná před průčelím domů. Když
se později začaly razit podzemní chodby, sloužily tyto šachty pro vytahování
narubaného materiálu Po skončení ražby byly tyto šachty před průčelím domů
uzavřeny klenbou a nahoře zasypány. Proto také, až na vyjímky, nikde v podzemí na
středověkou šachtu nemůžeme narazit.
Když opět stoupal požadavek po skladovacích prostorách, zaměstnali
majitelé domů havíře, kteří počátkem 14 stol přišli o práci v dolech, a ti
razili ze sklepů další schodiště do dalšího patra, směrem do ulic nebo pod
náměstí. Těmito pracemi vznikalo zárodečné podzemí, tehdy pod každým domem
samostatné. Zpočátku mělo jednotný tvar, půdorys tvořil jednoramenný či
dvojramenný kříž. Takovýto tvar byl velice funkční. Střední chodba od schodiště
byla průchozí, rozrážky do stran sloužily jako skladovací prostory. Pro tuto teorii
svědčí tvar většiny vstupních částí podzemních chodeb, jež v devadesáti
procentech vychází ze tvaru kříže. Pod domy, v nichž byl hostinec, se razilo i tzv.
zadní podzemí, vedoucí pod dvorní trakt. Zde byl totiž požadavek na skladovací
prostory daleko větší než u ostatních měšťanských domů Zadní podzemí se v
průběhu dalších století již zpravidla nevyvíjelo, zůstalo v podobě původní tzn.
zárodečného podzemí. Vyjímku tvoří pouze rohový dům Masarykovo nám č.8 / U
mincovny 2, kde se z původního zadního podzemí vyvinul Svatojakubský okruh. Rovněž
ve veřejnosti zpřístupněné části Starého okruhu je vstupní chodba vlastně
zadním podzemím dnes již neexistujícího domu, v němž byl Stubikův hostinec. I toto
zadní podzemí se časem vyvinulo do nám, všem důvěrně známého tvaru. Teorie zde
popsaná platí pro domy, patřící bohatému městskému patriciátu. Chudší majitelé
si nechali razit pouze tzv. lochy Ty byly vertikálně v úrovni podlaží sklepní
místnosti, nebo šikmo sestupovaly bez schodiště mělce pod tuto úroveň. Tvarově to
byly rovné, 10 m dlouhé chodby, někde esovitě prohnuté. Na několika místech v
ulicích kolem hradeb měly lochy tvar otevřeného písmene V nebo L.
Ve druhé etapě vzniku podzemí, jež trvala přibližně od konce
husitských válek (1436), bylo zárodečné podzemí postupně rozšiřováno.
Především byly prohlubovány střední chodby a rozrážky, tvořící tvar kříže.
Kde měly chodby tvar dvojramenného kříže, bývala ramena příčnou chodbou
propojována do čtvercových i obdélníkových obchůzek. Z ramen potom vybíhaly i
další nové chodby, takže jednotlivé podzemní prostory pod různými domy se začaly
svým tvarem od sebe navzájem lišit. Při ražbě těchto nových chodeb občas
docházelo nechtěně ke spojení dvou i více sousedních podzemních systémů v jeden
průchozí celek.
V této době rovněž vznikaly v podzemních prostorách studny, sloužící
jako zdroj pitné vody obyvatelům domů nad nimi stojících. Jelikož se v 15 stol
stále válčilo, dostaly chodby i úkrytový a obranný charakter. Proto v průběhu 16.
stol byly plánovitě raženy různé další chodby, které byly slepé a obchůzky,
sloužící pro dezorientaci nepovolaných návštěvníků.
Jelikož se ve druhé etapě vzniku podzemí tyto prostory značně
rozšířily, nestačilo již původní odvětrávání ze sklepních místností a v
chodbách se zřejmě začaly hromadit plyny. Proto bylo nutno do chodeb vyrazit systém
ventilačních komínů, odvětrávající podzemí samovolně průvanem. Jestli se
ventilační komíny razily z povrchu do chodeb nebo z podzemí na povrch, nevíme.
Rovněž zatím není známo, jakým způsobem se razily kruhové komíny o průměru
pouhých 20cm.
Obsazením Jihlavy švédským vojskem za 30ti leté války začalo třetí
období budování jihlavského podzemí. Švédové, kteří měli obavu, že Jihlavu ve
svých rukou dlouho neudrží, začali od roku 1646 město horečně opevňovat. Původní
hradební systém se jim zdál nedostatečný, proto zbourali domy na předměstí a
zbudovali předsunuté pásmo hvězdicových valů s baštami, pod nimiž byly po celé
délce podzemní kasematy. Rovněž bašty byly s městem spojeny podzemními chodbami.
Po skončení třicetileté války roku 1648 byla sice všude v Evropě bída
a nedostatek pracovních sil, ale přeživší obyvatelstvo bylo hrůzami uplynulé války
tak vyděšeno, že již počátkem 50let začala v podzemí zase činnost. Zbývající
samostatné úseky byly krátkými spojovacími chodbami napojeny na další systém
chodeb, takže vznikl ucelený labyrint pod celým vnitřním městem, se vstupy z
každého domu, spoustou pastí pro nezvané návštěvníky a množstvím únikových
chodeb. Jihlavské podzemí se tak stalo součástí obranného systému jihlavské
městské pevnosti. Chodby byly pečlivě udržovány a v místech, kde byla hornina
narušena erozí zpevňovány cihlami. Svědčí pro to tvar i barva cihel, plně se do
této doby hlásící.
Třetí patra jihlavského podzemního labyrintu byla ražena pouze pod domy
nejmajetnějších měšťanů. Datovat jejich vznik však spolehlivě nejde, zřejmě
však vznikala v průběhu celých staletí ve druhé a třetí etapě. Nyní je většina
těchto chodeb zaplavena vodou a nebo jinak neprůchodná, takže nelze podle jejich tvaru
vysledovat zákonitosti vzniku. Co se týče kanalizačních chodeb, ty byly raženy
teprve tehdy, když bylo potřeba z podzemí odvádět větší množství vody, tzn. až
po vzniku podzemních studní a ventilačních komínů.
K poslednímu vzniku podzemních chodeb, majících za účel propojování
jednotlivých úseků, došlo v šedesátých letech našeho století při sanaci
podzemí. Aby se práce usnadnily, a aby byl zajištěn stálý a plynulý odtok vody, aby
bylo možno později chodby kontrolovat, došlo k ražbě několika chodeb, spojujících
sanované úseky. Tak vznikla spojovací chodba mezi okruhy Rychta a Divadlo, dále
Divadlo - Grand, některé spojovací chodby přímo v okruhu Grand I, hlavní tah pod
západní stranou náměstí, spojení Elektra - Železářství a mnoho dalších. V
této době vznikly i odvodňovací chodby Iksačka a chodba od Divadla na náměstí
Svobody. Na závěr tohoto článku se podíváme na některé letopočty, mající vztah
k podzemí Prvním datem je 5. a 6. srpen 1328, kdy bylo v Jihlavě zemětřesení, jež
vlastně umožnilo rychlý vznik podzemí. 0 tom je ale podrobněji psáno v článku
Lidé v podzemí.
Již na počátku husitských válek posloužilo jihlavské podzemí jako
bezpečný úkryt pokladu Sedleckého kláštera. Když roku 1421 hrozilo vyplenění
kláštera husitským vojskem, nechal opat poklad odvést do německé, protihusitské a
hlavně na svou dobu velice opevněné Jihlavy. Zde byl po celou dobu válečných
střetů ukrýván a v Jihlavě po něm zbyla památka, jíž se právem pyšní Okresní
archiv. Jde o překrásně iluminovaný opis Zbraslavské kroniky.
V zápisech rejstříků městské sbírky daní je mezi lety 1430 - 1442
uváděn poplatník, povoláním "lochner". Dnes již český ekvivalent tohoto
termínu není znám, avšak podzemním prostorám bývalo lidově říkáno
"lochy". Tudíž se lze domnívat, že šlo o živnostníka, jež se zabýval
budováním podzemních prostor pod městskou zástavbou. Řemeslo lochner bývá v
rejstřících uváděno pouze u jednoho poplatníka. Proto je zřejmé, že to byl
podnikatel, který sám chodby nerazil, ale zaměstnával námezdní dělníky, jež
vykonávali vlastní práci.
V roce 1523 se několik podnapilých žen jihlavských kloboučníků rozhodlo
smažit koblihy. Podařilo se jim však ukápnout vodu do rozpáleného tuku, z čehož
vznikl oheň. Jelikož tehdy vál prudký vítr, rozšířil se požár brzy po celém
městě. Popelem lehlo tehdy 90% všech domů. Chudší lidé, kteří neměli patřičné
množství peněz na opravu svých příbytků, si nechali v podzemních místnostech
vystavět nouzová topeniště a zde potom bydleli skoro třičtvrtě roku.
0 pár let později k letopočtu 1529, nám kronikář zanechal zprávu o
zločinu, který měl vztah k podzemním chodbám. Tehdy se kterýsi platnéřský
tovaryš zamiloval do své mistrové, jež jeho lásku opětovala. Aby se zbavili starého
mistra, zabili jej a tělo zakopali hluboko v podzemí. Chodby byly tehdy velice
frekventované, takže byl zločin brzy odhalen a oba pachatelé se na mučení plně
doznali a byli souzeni podle jihlavského práva. Rozsudek nad nimi vynesený byl velmi
krutý, jak bylo tehdy zvykem. Byli naloženi na hnojný vůz, se kterým se kat pro
výstrahu ostatním projížděl městem. Když dojeli k domu, kde byl zločin spáchán,
byli oba trháni rozžhavenými kleštěmi. Poté byli převezeni na šibeniční vrch,
kde byla žena zaživa zahrabána a probodena ostrým kůlem, muži pak byly zpřelámány
údy a byl vpleten do kola.
Když byla Jihlava 13. března 1529 obsazena švédským vojskem, chtěl
okupační velitel města, plukovník Samuel Osterling zabavit městský archiv a odeslat
jej jako válečnou kořist do Švédska. Městský písař Jan Rock však městské
písemnosti odmítl vydat a ukryl jej kdesi v temnotách jihlavského podzemí. Tak
bezpečně uloženy v truhlicích, přečkaly listiny a městské knihy nebezpečné
období a byly nám zachovány až do dnešních časů.
Začátkem září 1647 císařské vojsko oblehlo Jihlavu a snažilo se jí
získat ze švédských rukou zpět, což se podařilo až 8. Prosince. Po celou dobu se
švédští poslové dostávali z obleženého města se zprávami právě díky chodbám,
které ústily daleko za městem.
Za vlády císaře Josefa II došlo roku 1783 ke zrušení jihlavské
městské pevnosti. Význam chodeb jako součást opevňovacího a obranného systému tak
odpadl. Rovněž jako skladovacích prostor jich přestalo být, mimo hospod, využíváno
a tak zájem o ně polevil. Přestaly být udržovány a leckde docházelo k sesuvům.
Část chodeb byla dokonce využita při budování novodobé kanalizace jako stoky.
Za napoleonských válek se několik jihlavských měšťanů obávalo
drancujícího vojska a tak veškeré své klenoty a peníze uložili do podzemí. 19.
listopadu 1805 byla Jihlava skutečně francouzským vojskem maršála Bernadotta
obsazena, ale k drancování nedošlo. Zato zde vypukla epidemie cholery, při níž
údajně tito lidé zemřeli, aniž komu sdělili, kde poklad ukryli. Pokud je tato
legenda pravdivá, čeká poklad na svého nálezce dodnes, s největší
pravděpodobností v některé tehdy zazděné chodbě. Když v 19. Stol. došlo k
průmyslové revoluci, nastal příliv venkovského obyvatelstva do Jihlavy. Bylo potřeba
prvně stavět domy a rozšiřovat stávající. Aby se stavby příliš neprodražovaly,
byl stavební odpad navážen do podzemních chodeb. K dalšímu narušení podzemí
docházelo při výstavbě novodobého vodovodu a při plynofikaci města. V 19 stol se
rovněž množily krádeže, kdy poberta vnikl do domu podzemím. Proto majitel domů
rozdělili zazdívkami v chodbách ucelený podzemní labyrint do množství menších
lokálních úseků. Těmito zásahy byl přerušen systém odtokových žlabů a chodby
se začaly plnit vodou. Voda pak způsobovala erozi horniny a i když byl později odtok
vody znovu pracně obnoven, klenby chodeb již neměly tu pevnost jako dříve.
Na sklonku 19. stol. se odehrál příběh, který má vztah k podzemním
chodbám pod bývalými Velkými kasárnami. Jakýsi vojín Cak pěšího pluku se vrátil
ze zábavy v restauraci Na slunci v poněkud podnapilém stavu. Vru chodeb kasáren
bývalého kláštera si spletl cestu a místo do kasáren zamířil k podzemním
chodbám. Jejich labyrintem se dostal až pod kostel sv. Ignáce, kde s hrůzou zjistil,
že se nalézá v hrobce. Pohled na mumifikovaná těla mnichů způsobil, že vojín
hrůzou vystřízlivěl a zděšen se vrhl zpět do chodeb. Tam však opět zabloudil a
cestu do kasáren našel až druhý den ráno.
Armády se týká i další příběh, který se odehrál za I. republiky.
Když se v bývalé kavárně Apollo začaly ztrácet záhadným způsobem lahve
nejlepšího uherského vína, zjistil majitel po dlouhém pátrání, že jeho sklep má
přímé spojení podzemní chodbou se sklepením pod kasárnami. Vojáci pronikli do
napůl zatopených podzemních chodeb, vypůjčili si v prádelně necky a podnikli
dlouhou plavbu až do prostor pod kavárnou. Tam objevili sklad vína a zdarma si
vylepšovali těžký vojenský život. Kavárník instaloval do chodby mříž a od těch
dob se mu již víno neztrácelo.
V období I. republiky docházelo k dalšímu přerušování chodeb, což
ještě více narušilo ucelenost původního labyrintu. Bohužel, některé chodby byly
zazděny bez záznamu o prováděných pracích, a tak dnes již nikdo neví, kde tyto
chodby navazovaly na nám známý labyrint, ani kam vedly.
Za německé okupace byly na některých místech chodby přeměněny v
protiletecké kryty, které potom jako kryty CO (civilní obrany) sloužily až do roku
1989. Jedná se o lokality pod kostelem sv. Ignáce, radnicí nebo Lověnou. Na sklonku
války měli Němci strach z partyzánů, a tak docházelo k zazdívání mnoha vstupů z
chodeb do domů, hlavně tam, kde majitel domu byl aktivní nacista.
Po válce nebyl zpočátku o podzemí žádný zájem. Po Komunistickém
převratu, když začala studená válka, počítalo se s využitím chodeb pro úkryty
civilního obyvatelstva. Proto se rozsah chodeb utajoval a vniknutí do podzemí bez
povolení bylo trestné. Vojenští kartografové v 50. letech pořídili nové situační
plány podzemí, jež byly uloženy na vojenském velitelství a na krajské správě
bezpečnosti.
Roku 1956 došlo na tehdejší Jednotný národní výbor množství
žádostí, aby alespoň malá část chodeb byla zpřístupněna pro širokou veřejnost
a byla tak využívána v rámci turistického ruchu. Městští funkcionáři s tím
souhlasili, nechali vyčistit a upravit část podzemí pod Krajskou lidovou knihovnou a
instalovat zde elektrické vedení. Od sezóny 1957 byly zahájeny prohlídky na necelém
Kilometru chodeb. V roce 1962 bylo velice deštivé jaro, což mělo za následek další
zatopení chodeb vodou. Tentokrát byla hornina narušena erozí natolik, že bylo
ohroženo celé historické jádro města. Množství domů, převážně v jižní
části centra, sedlo v základech, v Husově ulici se propadaly nákladní automobily a
vlivem propadnutí klenby se zřítilo průčelí domů 28 a 30. Proto bylo rozhodnuto
provést zpevňovací práce.
Podzemí bylo nejprve zmapováno skupinou kartografů z Ústavu kartografie a
geodézie Brno, vedené ing. E. Myškou a přípravné práce zakončil Geologický
průzkum, při němž byly rovněž zkoumány všechny čelby výklenků a chodeb, kde se
hledaly neznámé nebo dávno zapomenuté chodby. Od listopadu 1965 se konečně započalo
se sanací, prováděné oproti prvotnímu předpokladu, betonáží. Sanační práce
trvaly do roku 1971 a vyžádaly si náklad přes sto milionů korun. Profil chodeb se
snížil na polovinu původního a byla zničena historická hodnota asi 95% všech tehdy
známých chodeb.
Roku 1969 dostoupila sanace až k useku zpřístupněnému veřejnosti a
prohlídky musely být proto zastaveny. Jelikož se počítalo s opětovným
zpřístupněním chodeb tohoto úseku, byla část chodeb v délce cca 200m nalézající
se pod Okresní knihovnou, ponechána v původním stavu, pouze na několika místech
došlo ke zpevnění vyústění výklenků do průchozí chodby betonovými pilíři. Ale
původní, cihlami dlážděné podlahy byly zničeny obetonováním. Rovněž byl
vytvořen nový systém odtokových žlabů. Tyto chodby nám dnes dokumentují, jak kdysi
vypadalo celé jihlavské podzemí.
Od roku 1973 byly zahájeny práce na budování kolektorové sítě. Ta se
bude skládat ze základních chodeb a distribuční sítě Jedná se o nově ražené
podzemní chodby, které povedou hlouběji než historické podzemí, přibližně 16 -
22m pod povrchem. Sem budou svedeny veškeré inženýrské sítě v centru města, tzn.
voda, plyn, kanalizace, kabely apod. Po dobudování kolektorů již nebude potřeba v
centru města kopat, neboť v případě havárie dojde pracovník údržby pohodlně až
na patřičné místo. Práce provádí firma Unist, ale je omezena nedostatkem
finančních prostředků.
V období tzv. "normalizace" mezi lety 1970 - 1989, nebyl ze strany
státních úřadů o podzemí a chodby zájem. K obnovení provozu v bývalém
prohlídkovém okruhu již nedošlo, do chodeb byly sváděny vývody odpadních vod z
obytných domů. Soubor plánů jihlavského podzemí byl přísně utajován. Veškeré
fotografie historického podzemí z období před sanací chodeb uložené ve fotoarchivu
Muzea Vysočiny vzaly v této době za své. Zbyly pouze žalostné zbytky.
Položením základního kamene v roce 1978 začala výstavba obchodního domu
Prior Projekt počítal s podzemními skladovacími prostorami, pro to bylo nejprve nutno
na staveništi vyhloubit patnáctimetrovou jámu Byla hloubena až pod historické
podzemí, a jelikož pod bývalým Kreclem byla hlavní křižovatka chodeb, došlo k
přerušení vstupů do některých chodeb, kam od těch dob nelze vstoupit.
Začátkem 90. let postihla i Jihlavu vlna toxikomanie mládeže. Brzy se
skupinky těchto asociálních živlů začaly scházet v podzemních chodbách, kde je
tehdy nikdo nerušil. Party byly tvořeny pěti až sedmi mladistvými, které vedl
zkušený toxikoman. Sociální nebezpečnost tohoto jevu dosáhla takové úrovně, že
se záběry z podzemních feťáckých doupat spolu s místností Hl objevily i v
televizním pořadu "Maják". Ještě dnes je možno na mnoha místech v
podzemí spatřit, kam až může klesnout lidská důstojnost v touze po prchavém
okamžiku zdánlivého štěstí, vyvolaných vlivem vdechování výparů různých
těkavých látek.
Dne 29. června 1991 došlo ke slavnostnímu znovuotevření prováděcího
okruhu jihlavského historického podzemí pod Okresní knihovnou.
Posledním neblahým zásahem do jihlavského historického podzemí je
výstavba nového Horáckého divadla. Po zbourání staré scény bylo nutné vyhloubit
jámu na základy nové budovy a jevištní techniku. Tím došlo opět ke zničení
podzemních chodeb s místností H6. Chodby byly zničeny v délce 47m. Rovněž byla
zničena kanalizační chodba s nesanovanými stěnami v rostlé skále, táhnoucí se od
hlavní chodby napříč staveništěm směrem na východ k Heulosu.
V neděli 9. ledna 1994 prasklo dopoledne v Benešově ulici vodovodní
potrubí, následně se propadla vozovka a vznikla jáma, do níž by se vešel celý
trolejbus. Potrubí v ulici bylo ještě původní z roku 1895. Voda z prasklé trubky si
našla cestu do podzemí, které v tomto prostoru před bývalými hradbami není
zmapováno ani sanováno. Voda spolu s vyplavenou zeminou se dostala do Koželužského
potoka, takže vzniká otázka, kudy tekla a jaké jsou v této části podzemní prostory
a v jakém jsou stavu.
Na odboru Správy majetku MěÚ Jihlava vzniklo od 1. Února 1994 oddělení,
které se zabývá správou podzemních prostorů. Vedoucím tohoto odboru je p. Pavel
Šikíř, provozním technikem p. Jan Šustr. Oddělení bude především zajišťovat
správu veškerých podzemních prostorů 2. A 3. patra, kolektorové sítě, revizi
podzemních prostorů, dohled nad vstupy do podzemí, zamezení vniknutí nepovolaným
osobám do podzemí, vyhledávání havárií v podzemních prostorech a zajišťovat
stav podzemních prostorů.
Podzemní chodby jsou i přes porušení jejich historické hodnoty sanací
velice důležitou technickou památkou, kterou je potřeba chránit…
( Celý článek! | Autor: Jan Žák |
Počet komentářů: 2 |
Přidat komentář |
  )
Vydáno dne 12. 02. 2004 (5875 přečtení)
|
|
