Lidé v Jihlavském podzemí

Autor: Jan Žák (contact@janzak.cz), Téma: Město Jihlava a jeho podzemí
Vydáno dne 20. 10. 2007 (1742 přečtení)




Prvními lidmi, kteří pravidelně denně sestupovali do podzemí, byli havíři, jen? chodby razili. Mů?eme mít za to, ?e to byli právě oni, nebo? ra?ba chodeb byla provedena tak dokonale, ?e nikdo jiný nepřicházel v úvahu. Zpočátku sice roz?iřovali sklepní prostory pod celý dům náhodně najmutí nádeníci, ale koncem 13. a počátkem 14. Století tě?ba stříbra v okolí města začala upadat, nebo? nejbohat?í ?íly byly ji? vytě?eny. Nastalo první masověj?í propou?tění horníků, zatím jenom v men?ím rozsahu. Tito lidé, kdy? při?li o práci v dolech, byli najímáni mě??any, tak?e přebírali ra?bu pod centrem města do svých rukou. 5. a 6. srpna 1328 do?lo na Jihlavsku k silnému zemětřesení, jen? po?kodilo mnoho dolů v okolí města. Kverkové (tě?ař?tí podnikatelé), kteří neměli peníze na obnovení tě?by, byli nuceni své doly uzavřít a horníky propustit. Tohoto stavu vyu?ili bohatí mě??ané, kteří je zaměstnali na ra?bě podzemních skladovacích prostor. Začalo vznikat zárodečné podzemí.


Prvními lidmi, kteří pravidelně denně sestupovali do podzemí, byli havíři, jen? chodby razili. Mů?eme mít za to, ?e to byli právě oni, nebo? ra?ba chodeb byla provedena tak dokonale, ?e nikdo jiný nepřicházel v úvahu. Zpočátku sice roz?iřovali sklepní prostory pod celý dům náhodně najmutí nádeníci, ale koncem 13. a počátkem 14. Století tě?ba stříbra v okolí města začala upadat, nebo? nejbohat?í ?íly byly ji? vytě?eny. Nastalo první masověj?í propou?tění horníků, zatím jenom v men?ím rozsahu. Tito lidé, kdy? při?li o práci v dolech, byli najímáni mě??any, tak?e přebírali ra?bu pod centrem města do svých rukou. 5. a 6. srpna 1328 do?lo na Jihlavsku k silnému zemětřesení, jen? po?kodilo mnoho dolů v okolí města. Kverkové (tě?ař?tí podnikatelé), kteří neměli peníze na obnovení tě?by, byli nuceni své doly uzavřít a horníky propustit. Tohoto stavu vyu?ili bohatí mě??ané, kteří je zaměstnali na ra?bě podzemních skladovacích prostor. Začalo vznikat zárodečné podzemí.

Jak vypadala práce a ?ivot tehdej?ích havířů? Rubaři pracovali na tři směny, trvající 8 hodin. Z toho se 7 hodin pracovalo a hodinu byla přestávka. Ranní směna začínalo ve 4 hodiny ráno, odpolední ve 12 hodin a noční ve 20 hodin. Pracovalo se pět dnů v týdnu, v sobotu se pořádaly jakési schůze v?eho horního lidu, při nich? byli dělníci vypláceni, někteří propou?těni a jiní naopak přijímáni. Havíři chodili oblečeni v hrubých kalhotách a halenách s kapucí, u pasu nosili vzadu umístěnou zástěru z ků?e, aby nedocházelo k prodření kalhot o ostré hrany horniny. Obuti byli v pevných ko?ených botách. V podzemí si svítili loučemi nebo hliněnými kahany, v nich? se pálil olej, případně hovězí lůj. Ke stírání potu měli dřívka, zvaná ?avle.

Měkčí hornina byla dobývána kopáčem nebo ?pičákem, a to nejprve v části u stropu. Postupovalo se směrem k podlaze. Pokud byla hornina tvrdá, měkčila se ohněm. Na čelbu byla narovnána hranice dříví, ta se omazala jílem a odspoda zapálila. Kdy? se hornina roz?havila do běla, polévali ji havíři vodou, do ní? byl přimíchán ocet. Skála popukala a do pukliny horník přilo?il ?elízko, které dr?el za násadku v levé ruce a pravou do něho tloukl mlátkem. Tímto způsobem se postupně uvolňoval jeden úlomek skály za druhým. Podle dobových zpráv touto technologií vytě?il jeden rubač za směnu 2,5cm délky chodby.

Práce to byla velice zdlouhavá a namáhavá. Při měkčení horniny docházelo k úniku jedovatých zplodin a vlhko. Toto v?e způsobovalo, ?e tito lidé trpěli mnoha chorobami, někdy docházelo k závalům,nebo havíře zabil odlomený kus kamene Havíři se proto nedo?ívali vysokého věku a umírali ji? ve 32 - 35 letech. Proto se nelze divit líčení kronikářů z důlních měst, kteří pí?í o havířských rodinách, v nich? bylo mo?no nalézt ?eny, postupně provdané za sedm mu?ů, kdy? předchozí man?elé při svém tě?kém povolání při?li o ?ivot.

Chodby ov?em ve formě zárodečného podzemí dlouho nezůstaly. Tak, jak docházelo k rozvoji řemesel, narůstala potřeba skladovacích prostor. Proto byly stávající chodby prohlubovány a zároveň ra?eny nové odbočky. Do chodeb tehdy pravidelně docházeli řemeslničtí mistři kontrolovat stav a mno?ství zbo?í, které tam ukládali jejich tovary?i a pomocníci. Bylo tehdy dost lidí, kteří se bě?ně, skoro denně v podzemí pohybovali. A jaké zbo?í bylo v podzemí ukládáno? Tak předev?ím pivo. V Jihlavě bylo 123 mě??anů, kteří měli várečné právo. Byly zde čtyři pivovary, v nich? se tito mě??ané střídali, tak?e ka?dý z nich musel za jediný den navařit zásobu piva na celý měsíc. Pivo potom nechával vyzrávat a ule?et v podzemí, pod svým domem, kde jej rovně? skladoval. Dokazují nám to přitesané kamenné zárubně vchodů, které měly usnadnit vyskladnění velkých pivních sudů. V Alfě to bylo např. pod domy č 14. a 15. Ale v podzemí se skladovaly i potraviny, jak nám dodnes dokazují staré nádoby se zbytky obilovin, lu?těnin a medu, nalézané v zazděných a dávno zapomenutých částech podzemí, občas dočasně otevřených při ra?bě kolektorů. Ve výklencích a rozrá?kách byly na policích podél stěn skladovány i různé řemeslnické výrobky v?ech mo?ných druhů.

Ale chodby slou?ily lidem i jako úkryty v časech nebezpečí ohro?ení ?ivota. Předev?ím to bylo za válek. Jen v 15 stol byla Jihlava 5x obléhána nepřátelským vojskem, a? ji? husitským nebo poděbradským. Tehdy se lidé, jen? nebyli schopni bránit město na hradbách, ukrývali v podzemí. Rovně? obránci ve chvílích přestávek mezi boji a při vystřídání, hledali neru?ený odpočinek v chodbách. Rovně? za zničujících po?árů poskytly chodby lidem azyl. ?eny, děti, starci a nemocní se před ?árem ohně ukryli v podzemí, kam přenesli i svůj majetek, o?acení a snadno přenosné součásti vybavení bytu.

Takto byly chodby vyu?ívány a? do třicetileté války. Kdy? 13. března 1645 obsadili Jihlavu ?védové, začali ji přebudovávat na městskou vojenskou pevnost barokního typu, s hvězdicovými valy. V Topografickém popisu Markrabství moravského od Schwoye je psáno: "?védové obsadili v roce 1645 město, obehnali je valy s rohovými ba?tami a zřídili kasematy. Učinili tak z Jihlavy řádnou pevnost dle tehdej?ího způsobu." Obdobně se o tom zmiňuje i Sterly Stovky mu?ů,?en i dětí zahynuly na nucených opevňovacích pracích,mezi nimi? hloubení kasemat v tvrdé hornině si vy?ádalo zvlá?tě značný počet lidských obětí. Těmito kasematy bylo umo?něno podzemní spojení vojenských útvarů mezi jednotlivými ba?tami a valy. V přebudovávání podzemí v součást městské vojenské pevnosti bylo nadále pokračováno i po skončení třicetileté války. Tehdy docházelo i ke zpevňování erozí neru?ených stěn a některých chodeb. A? do sanace podzemí pro toto tvrzení existoval důkaz Zpod radnice vede toti? kolmo k jejímu průčelí chodba v hloubce 3-4m, končící v polovině náměstí. Před jejím zakončením odbočuje vpravo jiná chodba, vedoucí k morovému sloupu. Ta byla místy zpevňována cihlovými klenutými pásy, z nich? na jednom byl vytesán letopočet 1655.

V tomto období, kdy chodby byly součástí fortifikačního obranného systému, bylo zbo?í skladováno pouze v některých výklencích a rozrá?kách blízko vstupů, ostatní chodby zůstávaly prázdné. Byly v?ak stále procházeny a kontrolovány kompetentními lidmi, kteří znali celý jejich průběh a starali se o jejich bezvadný stav. Dělníci, kteří prováděli případné opravy vypadaných stěn, byli na místo voděni nejkrat?í cestou tak, aby se sami ne dokázali v chodbách orientovat Jejich rozsah a lokalizace byl toti? v té době přísně utajován.

Koncem 18. stol, přesněji řečeno roku 1783, císař Josef II zru?il městskou vojenskou pevnost, nebo? byla ji? vývojem způsobu vedení válek překonána. Tím se přestalo počítat s podzemím jako s koridory pro přesuny vojsk. V této době se zde přestalo i skladovat zbo?í, nebo? vznikla potřeba rychlé manipulace a snadného přístupu k tovaru, co? podzemí neumo?ňovalo. A tak jen pod velkými hotely a hostinci bylo nadále v podzemí ukládáno pivo a víno. V domech, kde bylo více nájemníků, slou?ily části chodeb blízko vstupů k ukládání paliva v zimních měsících a k chlazení potravin v letních vedrech. Jinak byly chodby opu?těny a přestaly být udr?ovány. Některá místa, kde se původně voda uměle odčerpávala na povrch, byla brzy zatopena a tyto úseky rychle chátraly.

V 19 stol lidé naprosto ztratili zájem o podzemí, k jeho dal?ímu osudu byli lhostejní a převá?ně působili jeho devastaci. Rokem 1815 začaly v Jihlavě vyrůstat manufaktury a továrny, které si ?ádaly vět?í počet pracovních sil. To mělo za důsledek příliv venkovského obyvatelstva do města. Aby měli kde bydlet, byly přistavovány dal?í patra na stávající domy, nebo stavěny nové v prolukách a dvorních traktech. Páni domácí nechtěli aby se jim stavby zbytečně prodra?ovaly, a tak nechali stavební odpad navá?et do podzemních chodeb. Zde byl rovně? sypán domovní odpad, jako popel, střepy a kuchyňské zbytky. Dal?í chodby byly potom při kopání ?achet pro plynovody roku 1871 a vodovody roku 1886 zasuty.

Začátkem roku 1869 přibyl do Jihlavy vyměřovací oddíl ?eleznice Společnosti severozápadní dráhy a město se tak stalo důle?itou etapní stanicí. V dubnu 1970 vlastní stavba započala. Pracovalo zde tisíce lidí, nebo? mechanizace v té době nebyla téměř ?ádná. Tito lidé sice bydleli za městem v provizorních táborech, ale ve městě se neustále objevovali, hlavně po večerech Jeliko? tito lidé měli uvolněnou morálku, stávalo se často ?e podzemními chodbami pronikali do sklepů domů, které vykrádali. Aby tomu mě??ané zamezili, stavěli v chodbách zazdívky, čím? ucelený labyrint rozdělili do mno?ství lokálních okruhů. Zazdívkami a zasypáváním chodeb do?lo k poru?ení odtokových ?labů, jen? byly ucpány a chodby se pomalu začaly plnit vodou.

Jedinými lidmi, kteří v 19 stol měli o podzemní chodby opravdový zájem, byli hledači pokladů. V různých dobách toti? ukládali mě??ané za válečného nebezpečí svůj majetek do podzemí, a nezřídka se stávalo, ?e poklad v hlubinách zůstal, nebo? majitel se nedo?il konce války. Jihlavský archiv chová mno?ství rukopisných pověstí o takovýchto pokladech, a tak se někteří lidé, věřící ve snadné zbohatnutí, vydali do chodeb poklady hledat. Nemáme v?ak ?ádné zprávy o tom, ?e by se někomu podařilo poklad najít.

Ve 20. stol neblahé zásahy do podzemí, popisované vý?e, nadále pokračovaly. Zda se za 1. světové války ukrývali v podzemí vojen?tí zběhové není známo ví se pouze, ?e takto bylo vyu?ívána ?tola Eintfalt s Albrechtskou ?achtou u hráze rybníka. Trpaslík za Hybrálcem V meziválečném období za 1 republiky nastal v zájmu o podzemní chodby mezi lidmi obrat Mnozí nájemníci domů pronikali do chodeb, aby se dozvěděli, kam vedou. Část podzemí dokonce začala poprvé v historii slou?it turistickému ruchu, jak nám dokazují dvě knihy z té doby. Bohumil Bradáč napsal roku 1927 do knihy Jihlava kulturně historický a místopisný průvodce toto: "Ze dvora bývalé kolejní budovy (dnes knihovna) dostaneme se do podzemních sklepení, k nim? připojují se chodby ve skále tesané. Zvědavce uvede do nich ve volné chvíli na po?ádání kostelník. Dal?í kniha Jihlava, město a okolí z roku 1933 uvádí: "I bludi?tě sklepení a podzemních chodeb pod náměstím a přilehlými ulicemi jest památkou na doby hornické. Sklepy jsou dvou a? tříposchoďové a nejhlub?í patra jsou tesána přímo do skály. Část sklepů je přístup na z radnice na přihlá?ku u vrátného. Ale celkový rozsah podzemí tehdy nebyl znám, nebo? za středověku ani z pozděj?ích dob se nedochoval ?ádný plán chodeb. Za první republiky jej sice sestavoval tehdej?í městský stavitel, který více ne? stokrát sestoupil do podzemí, ale ve válečných letech se plán, který byl ji? téměř dokončen ztratil. Po celé období první republiky suché úseky jihlavského podzemí vyu?ívali majitelé domů k praktickým účelům, nejvíce k ulo?ení zásob vína a potravin.

V roce 1956 do?lo k uvolnění mezinárodního napětí. Koncem srpna Alois ?imka napsal do tehdej?í Jiskry:" Četné výpravy turistů si během leto?ní o?ivené turistické sezóny přály shlédnout alespoň část podzemních chodeb, ale letos jim nebylo mo?no je?tě vyhovět. Kulturní odbor MěNV se v?ak vá?ně zajímá mo?ností rekonstrukce zpřístupnění alespoň části podzemí a tak snad ji? v pří?tím roce bude mo?né uspokojit zvědavost náv?těvníků. Přes zimní období k tomu skutečně do?lo. Chodby byly vyči?těny, odvodněny, vybouraná místa a ?patná schodi?tě opraveny a na celém kilometru podzemních chodeb bylo nata?eno vedení elektrického osvětlení. A tak 1 května 1957,jako součást oslav Svátku práce do?lo k slavnostnímu otevření tohoto prohlídkového okruhu, kam se vstupovalo stejně jako dnes budovou knihovny. A jak prohlídka podzemí tehdy vypadala? Tehdy se do chodeb sestupovalo přímo z průjezdu Městské knihovny, tak?e se po bočním schodi?ti, kde se dnes skladuje ve?kerý nepořádek, obcházela místnost nyněj?í pokladny. Po prohlídce vstupních prostor náv?těvníci sestoupili jako nyní po ve skále tesaném schodi?ti do třetího patra Zde absolvovali procházkový okruh Svítící chodbou ke ?védské únikové chodbě a odtud pod schody do místnosti H10. Po těch se v?ak nevystupovalo, nebo? schody byly je?tě před výklenkem, v něm? jsou dnes středověké nádoby, opatřeny zazdívkou. Tady náv?těvníci zamířili do Jeskyňky, odtud trasa pokračovala dnes obetonovanou a nepřístupnou částí k pozemním studnám. Odtud se chodilo pod dne?ní spořitelnu, tehdy ov?em sekretariát KSČ. Odtud vedla kolmo na náměstí chodba pod morový sloup, kde náv?těvníci vystoupili po schodi?ti na povrch. Roku 1965 se v?ak z bezpečnostních důvodů musela chodba k morovému sloupu uzavřít a podzemí se potom opou?tělo po schodi?ti od dne?ní malé studny přes uhelnu. Prohlídky po takto zpřístupněné trase probíhaly plných dvanáct let. V roce 1961 byla dokonce v podzemí vydaná bro?urka z pera Karla Poláka, opatřená ?esti fotografiemi z chodeb.

Ale kdo podzemí nav?těvoval nejčastěji? Byly to různé party a partičky kluků, kteří v temnotách klikatících se podzemních chodeb nalézali dobrodru?ství a romantiku. Takto na své cesty do podzemí ve dvacátých letech vzpomíná V. T.: "My, kteří jsme sly?eli o těchto chodbách vyprávět ve ?kole a od svých rodičů, konali jsme jako zvědaví kluci výpravy pod Masarykovo náměstí a stalo se nám, ?e jsme se dostali někdy hodně daleko, jindy zase jsme museli zpět, nebo? část chodeb byla zasypána, anebo jsme narazili na sklepy obytných domů, jejich? dveře z latěk a visací zámek nám nedovolovaly pokračovat ve výzkumné cestě. " Dal?í vzpomínky jsou od A. ?.,který se svými kamarády nav?těvoval podzemí ve 2. pol. 30tých let "Ji? jako malého kluka vábilo a přitahovalo mě jihlavské podzemí, které dětská mysl dokázala obestřít záhadou a tajemstvím. S hloučkem spolu?áků jsem konal časté výpravy, jejich? konečným cílem bylo objevení stříbrného pokladu, který zde podle pověsti ukryli mě??ané před ?védy. Taková výprava, to bylo velké dobrodru?ství. Nejprve jsme si museli u?etřit na baterky a dýky, abychom se mohli bránit, kdyby nás přepadl duch stra?livého plukovníka Osterlinga. Příchod do podzemí nehlídal sice ?ádný Cheron, jen hubatá domovnice, ale to stačilo, abychom s du?í stisknutou strachem po ?pičkách vstupovali do úctyhodného mě??anského domu na náměstí. Poklad jsme nena?li nikdy, ale to nás neodrazovalo od dal?ích výprav. Pečlivě jsme si na papír zaznamenávali nově objevené chodby a věřili, ?e se ka?dým dnem blí?íme k cíli." Dal?í člověk, který vyprávěl o tom, jak v klukovském věku podnikal výpravy do podzemí, nyní bydlí ve Varnsdorfu a v roce 94 nav?tívil Starý okruh. Vyprávěl asi toto: "Na počátku války jsem s rodiči bydlel na Komenského ulici č. 29 a s kluky z domu jsme skoro denně nav?těvovali chodby. I kdy? chodby v této části města nebyly zvlá?tě moc členité, ani rozlehlé, (dne?ní okruhy Rychta a Divadlo měří 775m spojovací chodba na Grand je?tě neexistovala), hráli jsme zde na schovávanou, honěnou a dal?í hry. Kdy? jsme později nalezli vstup do sklepa domu, který slou?il jako klub sude?áků, dělali jsme jim tam různé naschvály a hráli si tak na odboj. Dodnes vzpomínám na hluk, násobený ozvěnou, který v chodbách způsobovaly po povrchu jedoucí tramvaje, jak jsme tehdy říkali - koráby pou?tě." Posledním vzpomínkovým vyprávěním jsme se dostali do období války. V roce 1941 do?lo k přebudování části podzemí na protiletecké kryty. Vyu?ívána takto byla hlavně první patra, ve druhých potom pouze sporadicky. Dodnes existuje tehdy zřízený kryt v okruhu Lověna, Radniční sklípky a pod kostelem sv. Ignáce v bývalých kryptách, odkud byly kosterní pozůstatky převezeny pod kostel sv. Jakuba do kostnice. Tehdy byla provedena zazdívka v chodbě do krypt ze Starého okruhu, kde je dnes umístěna expozice s nerosty. Koncem války potom slou?ily chodby Němcům, jako úkryty před postupující Sovětskou armádou. Je?tě dávno po odsunu Němců byly v chodbách nalézány helmy, plynové masky i pistole.

První snaha o poválečné znovuzpřístupnění podzemí pro ?irokou veřejnost sahá do roku 1947. V Jiskře z 27. července je psáno: "Do Jihlavy se ke konci ?kolního roku sjelo hodně ?actva z venkovských ?kol i různých měst a prohlí?elo si památky. A tu, milí představitelé města, nemohli by si hosté Jihlavy prohlédnout i podzemní chodby za nějaký poplatek, který by byl u vchodu vybírán? Víte, jakou by měli radost z toho, a byli by překvapeni tím, kdyby ve?li do těchto chodeb třeba radnicí a vy?li z nich v budově divadla? Dovedete si představit, kolik takových zvědavců by se na?lo? Je v?ak třeba tyto chodby upravit a zpřístupnit. Letos se ji? samozřejmě s touto věcí nic dělat nedá ---"

A nedělalo se nic dal?ích deset let. V únoru při?el komunistický puč a po něm studená válka, za ní? nikdo z kompetentních činitelů neměl zájem o to chodby ukazovat veřejnosti. Co kdyby si je prohlédl ?pión, nebo dokonce nepřítel, jeho? tehdy viděli v?ude. V?dy? s chodbami se počítalo jako s protileteckými a protiatomovými úkryty pro obyvatelstvo a? armáda začne ?ířit socialismus na Západ a ten se bude bránit. Proto se chodby tajily a nepovolené vniknutí bylo trestáno.